Březen 2008

Diplomek za 5. místo

30. března 2008 v 12:10 | Mončičák |  Diplomy pro mě
A zase diplomek za bleskajdu a zase od Lowinky. Koukněte se tam taky, mám ji v oblíbených.

Další diplomek za bleskajdu...

27. března 2008 v 19:24 | Mončičák |  Diplomy pro mě
Mončičák

Hlasujte

26. března 2008 v 19:33 | Mončičák |  Hlasování
Hlasujte pro mě. DÍKY.

Diplomek

25. března 2008 v 11:24 | Mončičák |  Diplomy pro mě
Toto jsem dostala za první bleskovku. Dobrý co?

Lucka

13. března 2008 v 11:34 | Mončičák |  Jmenovky
A to je pro tebe.

O mně

13. března 2008 v 11:27 | Mončičák |  Třpytky
To mám od kámošky a taky se podívejte na její blog.

Nádherní elfové

6. března 2008 v 19:43 | Mončičák |  Elfové

Kreslení Elfové

6. března 2008 v 19:29 | Mončičák |  Elfové

Růže

5. března 2008 v 12:06 | Mončičák |  Květiny
CHudák malý.
Ruzvíjí se poupátko.
A zase se rozvíjí.
LÍBÍ SE???????????????

QH

4. března 2008 v 9:31 | Mončičák |  Koně
Quarter, neboli americký kovbojský kůň, je první americké čisté plemeno. Je vysoký od 145 do 163cm. Hlavu má malou, širokou v čele a v čelistech, oči velké a výrazné, záď a nohy jsou dobře stavěné, osvalené a silné. Všechny nesmíšené barvy jsou povoleny. Všeobecně mají quarteři dobrou povahu, jsou nadprůměrně inteligentní, snadno se s nimi zachází, dobře se učí a jsou spolehliví.
Nádhernej hřebec Pure Dynamic


QH je vynikající westernový kůň, jelikož je rychlý, má velice dobrou rovnováhu a jeobratný. Dovede bleskurychle zrychlit, změnit směr nebo zastavit.
QH na zadních
V Americe většinou nebyly dlouhé cesty, ani závodiště, proto se závodilo na krátkých tratích ve vesnicích, která obvykle měřila čtvrt míle (čtvrt = quarter). Kůň musel dosáhnout maximální rychlosti na krátké vzdálenosti. V těchto závodech vynikali hlavně tito koně a tak dostali jméno čtvrtkař (quarter) neboli čtvrtmílový kůň (quartr horse).
Historie: Jedno z nejstarších amerických plemen se začalo chovat na počátku 17.století ve Virginii, kam se dováželi koně španělští, berberští a jiní orientálci, kteří se křížili s různými anglickými plemeny. Plnokrevník tehdy ještě neexistoval. Brzy se zde vyvynul mohutně stavěný, zdatný, svalnatý a velmi rychlý kůň. Pracoval na polích i na dopravě dřeva, tahal povozy a pod sedlem se osvědčoval zvláště při práci s dobytkem. Ve volných chvílích pak bavil své majitele dostihem na čtvrt míle;podle tostal název quarter(jak jsem psala na začátku). Díky svým kvalitám se rozšířil po celém území USA a jako kovbojský kůň se stal nejpopulárnějším na světě. Jeho plemenná kniha má také největší počet zápisů. QH se kromě USA chová v dalších 40-ti zemích všech kontinentů.
Popis:Sprinter mezi konmi dosahuje vysky 145 - 163cm a vyniká mohutnou plecí i zádí. Tělo je nejširší v místech kolenního kloubu. Krk je dosti dlouhý, pružný, nesmí být obloukovitý ani mít tukový hřeben. Kohoutek je vysoký a posunutý dozadu, hřeben silný, krátký, záď široká a hluboká. Velké oči na poměrně krátké hlavě stojí daleko od sebe, uši jsou pohyblivé. Hlava nasedá na krk v úhlu 45°. Žuchvy nesmějí být široké. kupodivu štíhlé nohy jsou suché, čisté, mají velmi kvalitní klouby a krátké spěnky. Povolená je každá čistá barva, nejoblíbenější jsou ryzáci.
Původně všestraný kůň se stal specialitou při práci s dobytkem, protože má úžasný smysl pro rovnováhu, obratnost a cit se zacházení se zvířaty. Dnes se předvádí při rodeu a stále závodí na krátkých tratích. Je to oblíbený kůň pro terénní a rekreační jízdy.
QH při práci
A NAKONEC ZBARVENÍ KONÍ PLEMENE QH:

Arabský plnokrevník

4. března 2008 v 9:28 | Mončičák
Arabský plnokrevník, nejstarší a nejčistší koňské plemeno, je často považován za nejkrásnějšího koně na světě.Svou ušlechtilou hlavou, výraznýma očima, živou povahou a neopakovatelným plavným pohybem je bezpochyby jedním z nejdokonalejších zvířat. Přestože byl po mnoho století s velkou péčí šlechtěn, jeho skutečný původ není jasný.
Většina ušlechtilých koní na světě je zřejmě ovlivněna arabem. Je praotcem anglického plnokrevníka, který nad svým předkem vyniká velikostí a rychlostí, ale nemůže se mu rovnat odolností a životností.
Obrazy koní v klasickém starověkém umění dokazují, že koně arabského typu žili na Arabském poloostrově již 2000-3000 před Kristem. Jako pouštní kmeny, s nimiž dlouhou dobu žili, se i arabští koně dokonale přizpůsobili drsnému prostředí, neboť měli velkou vytrvalost, netrpěli nemocemi a měli schopnost přežívat v krajních podmínkách. Arab více než kterýkoliv jiný kůň ovlivnil vývoj koňských plemen na celém světě. Tento arabský vliv se datuje od sedmého a počátku osmého století, kdy se vyznavači islámu dostali přes severní Afriku do Španělska. Koně, které si s sebou přivezli, daleko předčili místní plemena, tak začal proces šlechtění vnesením arabské krve, který probíhal po mnoho století a fakticky probíhá až dodnes.
Čistokrevní arabští plnokrevníci se nyní chovají na celém světě. Kromě přehlídek se nesmírně hodí i na vytrvalostní ježdění. V poslední době se opět zvyšuje zájem o arabské dostihy.
Přesné údaje o původu arabského koně nemáme. Někteří autoři se domnívají, že typ koně, z něhož se vyvinul arab, žil na Arabském poloostrově již 2500 let př. n. l. Beduini, lidé nejdůvěrněji spojeni s "pouštním koněm", věří, že pochází z doby 3000 př. n. l. z klisny Baz a hřebce Hoshaby. Tuto klisnu prý zkrotil na jihu Jemenu Bax, pravnuk Noemův. Jiná tradice vypráví, že Izmael, nevlastní bratr Izákův, chytil v poušti březí klisnu, pramatku arabů.
Nejpravděpodobnější však je, že počátek chovu koní v Arábii lze klást do 18. století př. n. l.
Arabská krev se začala šířit po světě s muslimskými výboji, podnícenými v sedmém století naší éry prorokem Mohamedem. Pod zelenou vlajkou Islámu vtrhli pouštní koně přes Španělsko do Evropy.

Lipican

4. března 2008 v 9:26 | Mončičák |  Koně
Lipicán je dokonale spojen s vídeňskou Španělskou školou. Téměř si nejde jedno bez druhého představit. Ve skutečnosti se však tito bílí koně (vraníci, hnědáci i ryzáci se vyskytují zřídka) chovají skoro na celém území někdejší rakousko-uherské monarchie, a nejen pro potřeby vídeňské Španělské školy od roku 1920 v rakouském Piberu, hlavně ve státních hřebčínech v Maďarsku, Rumunsku a na území bývalého Československa.
Plemeno se dosud chová v Lipici (o hřebčíně se dočtete níže), která leží v nehostinném vápencovém kraji, v Krasu na území Slovinska. Krasu vděčí Lipicán za tvrdá kopyta a silné kosti, pevné zdraví a dlouhověkost. Chov lipicána se však v posledních desetiletích rozšířil do mnoha evropských zemí a rovněž i do Ameriky a Austrálie.

Šest základních linií lipicánů

1. MAESTOSO - kladrubský bělouš narozený v Kladrubech (* 1773)
2. CONVERSANO - černý neapolitán (* 1767)
3. NEAPOLITANO - hnědák z Polesiny (* 1790)
4. FAVORY - plavák narozený v Kladrubském hřebčíně (* 1779)
5. PLUTO - bělouš čistě špaňelského původu, získaný z dánského dvorního hřebčína
(* 1795)
6. SIGLAVI - bělouš, arabský hřebec (* 1810)

Z osmdesáti procent jsou lipicáni v dospělost bělouši, i když v mládí jsou tmaví.
Zbytek - dvacet procent - tvoří vraníci a hnědáci.
A věděli jste něco o chovu lipicánů v ČR? Zlínská zoo se jím může pochlubit. Byla jsem tam před několika lety (asi pěti) =). Zde malý odstaveček přímo ze stránek zoo. Bohužel tam nic víc o svých lipicánech nemají. Ani fotky jsem nenašla. Ale třeba jsem jen špatně hledala (i když dlouuuho).
L.I.F. - Mezinárodní federace lipických koní
Tato federace vznikla v roce 1986. Sdružuje chovatele lipických koní celého světa. Za Českou republiku je jejím členem Svaz chovatelů lipického koně ČR, jehož sídlo se nachází v zlínské zoo. V roce 2002 vydali pracovníci zoo historicky první plemennou knihu lipických koní v ČR.

Hřebčín Lipica
Koně s několik set let starými rodokmeny patří k chloubám rakouského státu a stali se symbolem někdejší rakousko-uherské monarchie. Patří k ní stejně jako Franz Josef, císařovna Sissy, Mozart, Straussovy valčíky či zámek v Schönbrunnu. Lipicáni byli vyšlechtěni ve Slovinsku nedaleko italských hranic ve vesničce Lipica, která jim dala jméno.

Klapot koní zní po celém hřebčíně. Od časných ranních hodin, kdy jsou koně vyváděni na pastvu, až do večera, kdy se vracejí do stájí. Pravidelný obřad, který se v Lipici opakuje už od šestnáctého století. Hřebčín je nejstarší v Evropě. Založen byl v roce 1580 rakouským arcivévodou Karlem II. Lipica v pravém slova smyslu vesnicí není. Je tu hřebčín, stáje, cvičební aréna, jízdárna a hospodářské budovy, kde jsou umístěny kočáry. Nechybí kostel zasvěcený svatému Antonínovi. Vše obklopují listnaté lesy, v nichž se ukrývají výběhy pro koně.
Lipicáni byli získáni křížením ušlechtilých španělských, arabských a dalších koní. Na počátku byli dovezeni španělští koně - devět hřebců a pětadvacet klisen. Později byli do chovu zavedeni neapolitáni a kladrubáci a v osmnáctém století i arabští koně. Pokus o zušlechtění arabskou a později i anglickou krví se nezdařil, protože koně ztráceli typický vysoký chod.
Lipicáni se proslavili výjimečnou drezúrou zvanou španělská jezdecká škola. Umějí chodit do strany, kolmo i šikmo k ose svého těla a zvládají vysoké výskoky na místě i s jezdcem.
Na habsburském dvoře sloužili pro tahání kočárů. Vzpomínáte na čtyř- a vícespřeží z historických filmů například o císařovně Sissy? Po rozpadu rakousko-uherské monarchie nastaly lipicánům zlé časy. Chovy se rozdrobily. Stovky zvířat se ocitly v Itálii, v Rumunsku, Maďarsku i v bývalém Československu, kde byli tito koně nejprve ustájeni na Šumavě v Hostouni. Možná si někteří z vás vybaví fotografie s T. G. Masarykem na bílém koni. Byl to lipicán.
Ve dvacátém století hrozilo lipicánům několikrát vyhynutí. Za druhé světové války je de facto zachránily americké jednotky, konkrétně generál Patton. V současnosti dosáhl jejich počet tří tisíc, z toho se jich 350 nachází právě v Lipici.
O lipicány se bojuje i na diplomatickém poli. "Autorská práva" si totiž nárokuje jak Lublaň, tak Vídeň, protože chov lipicánů po rozpadu habsburské monarchie pokračoval v rakouském Piberu.
Ochranná známka na lipicány je nyní ceněna stejně jako například šampaňské. Koně se sice stali součástí národního dědictví, ale hlavní roli hrají peníze. "Mezi koňmi provádíme výběr a ti nejlepší hřebci, kteří jsou prodáváni hlavně do arabských zemí, mají cenu až 15 000 euro," dokládá průvodkyně ze slovinského hřebčína.
Lipica je ovšem jen jedna. Ve Slovinsku. A tvrzení Rakušanů, že "přece Slovinsko bylo v minulosti součástí rakouské říše, a tudíž jen Vídeň má nárok na vlastnictví lipicánů", podle zdravého rozumu neobstojí.
Jinak od 4.5. do 8.5. jsem byla ve Francii, kde na některých mnou navštívených zámcích chovají Lipické koně. Ve městečku Versailes jsem bohužel neměla možnost je vidět (a to zrovna měli program, kde předváděli Vysokou školu), ale na zámku Chambord jsem je viděla (bohužel jen ve stáji), takže vcelku smůla, ale zato mám pár fotek.

Hafling

4. března 2008 v 9:20 | Mončičák |  Koně
Jihorakouské Tyrolsko v představách lidí reprezentují krátké kožené kalhoty, teplé vlněné podkolenky a vysoký filcový klobouk s širokou krempou. Jižní Tyrolsko nejsou jen alpští velikáni, jezera, ale i hafling - horský kůň s bílou hřívou a světlýma nohama.

Název plemene:

Haflinger

Vysvětlení názvu:

Plemeno dostalo název podle obce Haflingen v Ötzlatských Alpách, ovšem plemeno existovalo podstatně dříve, než dnešní pojmenování. Ötztalské Alpy, původní domovina haflinga, mají typický velehorský reliéf. Nápadná je klenbovitá stavba s velmi příkrým jižním svahem a mírnějším svahem severním, ve kterém jsou trogovitá údolí s velkými ledovci a ritnovými poli. Tvrdé podmínky ve vysokých horách upevnily osobitý a nápadný typ koně.

Původ a historie:

Všichni haflingové mají společného předka, velmi plodného polokrevného arabského hřebce El Bedlavi XXII. Rakouská hipologická společnost si přivezla tohoto koně v 19. století z Arábie. Čtyři z krevních linií se odvozují od synů, vnuků a pravnuků El Bedlaviho, který se narodil v rakousko-uherském hřebčíně v Radovci (dnešní Radauti v Rumunsku). Pátá linie je po 40 Willym, pravnuku Haflinga, potomka 249 Folie, syna El Bedlavi XXII. 249 Folie, narozený roku 1874 v jihotyrolské vesnici Schlunders, je prvním zapsaným hřebcem. Matkou byla menší norická klisna.
Místo narození haflingů prozrazuje výžeh ve tvaru protěže, rakouské národní květiny. Uprostřed květiny je písmenko "H". V některých oblastech haflingovi říkají také "protěžový pony". Vesnice Haflingen je vzdálená přibližně 11 km jihovýchodně od Merana, které bylo ve 14. a 15. století hlavním městem Tyrol. 10. září 1919 byl uzavřen v St. Garmainu smír a Jižní Tyroly byly připojeny k Itálii. I když byla část Tyrol připojena k Itálii, hafling zůstal rakouským poníkem. Italové mají své vlastní plemeno, kterým je aveliňský kůň, italská obdoba haflinga. Obě plemena mají společného předka - hřebce El Bedlaviho. Aveliňský kůň (viz. Aveliňský kůň v sekci Plemena - A) je využíván k tahu i jako soumar. Je skvělým pomocníkem v zemědělství v oblastech, kde se s většími tažnými plemeny těžko pracuje. Aveliňec se chová v okolí Benátek, kolem Bolzána v Toskánsku.
Když Rakousko přišlo o území kolem Merana, chov haflingů se přesunul do Ebbsu, města v severním Tyrolsku. Každým rokem se zde sejde okolo 600 haflingů z celého území, které má Spolek pro chov haflingů pod svou kontrolou. I v severním Tyrolsku se podařilo udržet chov haflinga v čistotě, bez přikřížení bosenských horských koní, polských koniků nebo huculů. Městečko Ebbs se nachází na pravém břehu Innu, nedaleko známého města Kufsteinu u bavorských hranic.
V Německu docházelo během sedmdesátých let k rozporuplným diskuzím mezi chovateli. Ty nakonec vyústily v rohodnutí přikřížit arabské hřebce ke zeštíhlení a získání rychlosti, aby se hafling stal atraktivnější i jako sportovní kůň pro volný čas. Tento plán byl realizován ke konci 70. let, kdy bylo v hřebčinském chovu určeno několi arabských hřebců. Vznikla takzvaná F1 generace s 50% krví arabů, výsledek však byl jiný, než chovatelé očekávali. Narodil se typický arab s barvou haflinga. A tak byly všechny klisny generace F1 připouštěny hřebci haflingů. Dnes je žádoucí podíl arabských koní maximálně 12,5%. Tímto pokusem došlo v Německu ke vzniku dvou různých haflingů - čistému, nenarušenému typu a poarabštěnému typu.

Popis a charakteristika:

Haflingové jsou vždy ryzáci nebo isabely s bohatou hřívou a ocasem jako len. Hříva bývá skoro bílá. Jiné zbarvení není povoleno. Běžně se vskytují bílé znaky na hlavě a na nohách. Nejčastěji se objevuje hvězda a nosní pruh a na nohách bílá spěnka. Hříva se nikdy nestříhá, velmi často se zaplétá do copánků stejně jako ohon, aby zvlněné žíně zdůrazňovaly mohutnost a varevnost hřívy. Při slavnostních příležitostech, a ty si Tyrolané nenechají ujít, se do hřív a ocasů zaplétají stuhy.
Výška v kohoutku je u hřebců 135 - 142 cm, u klisen 136 - 140 cm. Váha se pohybuje mezi 420 a 490 kg. Nohy jsou svalnaté, ale ne těžké, holeně krátké a kopyta pevná, tvrdá. Velké oči a široce otevřené velké nozdry dodávají haflingovi živý vhled. Uši jsou malé. Hrudník je hluboká a plec dobře utvářená, chody prostorné a vydatné. Haflingův hřbet bývá často delší, a tak se hodí i na soumara. Hafling je velmi dlouhověký, někteří koně se k práci využívají ještě ve 40 letech života! Pracovat začínají ve věku 4 let.
Pohyb haflinga je neobyčejně volný a hlavně se uplatňuje jeho dlouhý krok. V hůře schůdném terénu na strmých horských svazích je bez konkurence. V kroku je jistý, s výraznými chody arabských předků. Major hrabě Huyn, významný tvůrce historie tyrolského ponyho, psal již před sto lety: "Hafling je velmi ochotný a pracovitý, aniž by si nechal zabraňovat jezdcem či honcem při svozu nákladu ve volbě nejvýhodnější cesty a správně voleného odpočinku."
Hafling je velmi učenlivý a nenáračný, spokojí se se skromnou pastvou a minimální péči a přitom dokáže konat těžkou práci v obtížných horských podmínkách.

Chov haflinga:

Hafling je skromný, vystačí si s minimální pastvou. Vyžaduje poměrně málo jádra, či tzv. koncentrátu. Pokud mohou koně na pastvu a nemají žádnou pracovní zátěž, stačí jim 7 - 8 kg sena a 1 kg koncentrátu denně. Koncentráty, jako oves nebo ječnem, jsou energeticky bohatá krmiva, která ve správném poměru s objemovými krmivy umožňují koním vykonávat požadovanou práci. Březí klisna vyžaduje více jádra.
Hříbata se odchovávají na alpských pastvinách - tzv. alpung. Tráví zde průměrně 150 dnů z roku. To je o třetinu delší období než jsou alpské louky "prostřené". Na jaře a na podzim si koně musí v extrémních klimatických podmínkách vyhledávat potravu. I klisny se pouští již za několik dnů po ohřebení na pastvu. Tato praxe, která se praktikuje po mnoha desetiletí, pomáhá k posílení mimořádné otužilosti a houževnatosti haflinga. Přírodní odchov je více hodnocen než ojedinělé sportovní výkony, jak tomu bývá u mnoha jiných plemen.
Velikost stáje pro chov haflinga lze snadno odvodit. Box musí být dostatečně velký, aby si pony mohl pohodlně lehnout a zase vstát a taky se mohl válet. Je potřeba mít na mysli, že kůň vážící okolo 400 kg spotřebuje zhruba 50 m3 vzduchu za hodinu. Je-li stáj vysoká 3 metry, musí mít box minimální rozměry 2 x 3 metry, to je ale minimum. Pro haflinga nesmí být teplota ve stáji moc vysoká, prostředí zatuchlé a vlhké, ale spíš suché a studené. Otto Schweisgut doporučuje ve své knize "Haflingové" při částečně volném ustájení teplotu 8°C - 10°C, jinak 10°C a maximálně 15°C. Při denním čištění kopyt se má použít výhradně vhodný tuk, korektury kopyt by se měly provádět každých 6 - 10 týdnů. U koní trávících celé léto na pastvinách starosti podkováře prakticky mizí.
Hafling spotřebuje 20 - 60 litrů vody denně, záleží na tom, zda se pouze pase, nebo pracuje. Také březí klisna, nebo klisna s hříbětem bude potřebovat větší množství vody.

Využití a sport:

Hafling je univerzální kůň - používá se ke všem druhům zemědělských prací, při přibližování dřeva z lesů, jako soumar, kočárový a jezdecký pony. Je ideálním a spolehlivým partnerem při projížďkách ve volném čase. Při voltiži je výhodou jeho prostorný, vydatný chod. Jistý krok dává jistotu i cvičícím. Ve vrcholovém sportu se hafling uplatní ve vozatajských soutěžích, v ostatních nelze očekávat špičkové světové výkony.
Hafling si získává mnoho příznivců po celém světě. Chová se ve Velké Británii, a to v hebčíně (založeném vévodkyní z Devonshiru) v Chatsworthu v Derbyshiru. Skupina haflingů byla vyvezena též do Indie, kde v armádních hřebčínech sloužili k chovu soumarů pro horské oblasti Kašmíru a Džammú. Nedokázali se však přizpůsobit horku. Haflingové se chovají i v USA, nebo například v Japonsku, Himalájích, v Jihoafrické Republice či v Austrálii. Ve spolku chovatelů je prozatím zapsáno 31 zemí.

Hafling u nás:

V České republice je evidováno přes 200 koní. Většina je jich zapsána od roku 1995 spolu s jejich chovateli v Českém svazu chovatelů haflingů. U nás se chová hafling ve dvou typech - lehkém a těžkém. Oba se od sebe liší mohutností, výškovými a šířkovými rozměry. Toho času existuje Řád plemenné knihy hafling.
K čelným chovatelům a dovozcům plemene patří ing. Pavel a Jiří Svobodovi z Ražic u Písku, propagátoři a funkcionáři Českého svazu chovatelů haflingů ing. arch. Jiří Trojan z Prahy a pan Zimmerhanzel z Chebu.

Friský kůň

4. března 2008 v 9:16 | Mončičák |  Koně
Tradiční oblasti chovu fríských koní je Frísko na severu Nizozemí.
Již římský historik Tacitus (asi 55 - 120 n.l.)zaznamenal údaje o fríském koni. Uznával starobylost a hodnotu těchto silných a všestranně užitečných zvířat, ale poznamenal, že jsou neobyčejně ošklivá.

Frís si však zachoval své tradiční dobré vlastnosti - vytrvalost, skromnost, sílu a učenlivost.

Plemeno se zlepšilo i s přílivem orientální krve, což byl výsledek kontaktu s pouštními koňmi během válečných tažení a později i záměrného křížení s proslulým andaluským koněm, který se ze Španěl dovážel do okupovaných nizozemských provincií během osmdesátileté války (1568 - 1648).

Po několik posledních století se jeho všestrannost uplatnila v zápřeži i pod sedlem i v zemědělských pracích. Není divu, že se tento kůň využíval nejen při zlepšování plemen v sousedních oblastech, ale i v chovu hřebčínském. V Marbachu (německý hřebčín) používali fríské koně už od 17. století.
Přes svou výjimečnost fríský kůň na počátku 20.století téměř vyhynul.

Chovatelský svaz byl založen v roce 1879, ale popularita klusáků, mezi nimiž frís vynikal, vedla ke křížení za účelem zvýšení rychlosti na úkor původního typu. V roce 1913 zbyli ve Frísku jen tři hřebci. Plemeno zachránila druhá světová válka, kdy měli holandští zemědělci nedostatek vozidel i pohonných hmot, a proto se museli vrátit ke koním. Vážnou krizi prodělával chov fríských koní v 60. letech, kdy se chovná báze nesmírně snížila. Tato krize byla úspěšně překonána a chov fríských koní se rozšířil prakticky do celého světa. Svaz chovatelů fríských koní získal v roce 1954 titul "Královský".
Po roce 1990 u nás nastal v chovu koní obrat k lepšímu a téměř boom v chovu plemen, která u nás doposud nebyla obvyklá nebo ani známá. Tímto plemenem je mimo jiné i plemeno fríského koně. První, kdo se u nás začal zabývat tímto chovem, byl v roce 1996 bývalý hřebčín (již z doby Marie Terezie) v Pecínově u Benešova, cca 50 km od Prahy.

Hlavní plemenná kniha je vedena v Drachtenu v Holandsku, kterou si holanďané pečlivě střeží (pomineme-li chov např.v Německu, kde mají také svoji plemennou knihu, dále v Kanadě a Austrálii, ale všechny se více-méně podřizují té hlavní v Drachtenu). Dá se říci, že pro holanďany má toto plemeno význam jako u nás Starokladrubský kůň ( pozn.: víte, že tato plemena jsou příbuzná zásluhou hřebce Romke 234?). Celkový počet fríských koní na celém světě odhaduji cca na 30.000.
Frískou krev měli zakladatelé chovu oldenburského koně a také ve Velké Británii daleský a fellský pony a spolu s chladnokrevným shirem těžili z příbuznosti s tímto plemenem.
V současné době se chovají ve třech liniích:
1. Barokní - nejméně chovaný typ, považován za staromódní .- v Holandsku. (Jiného názoru by mohl být pan Marian Roden, kterého lze vídat na různých výstavách se svým hřebcem právě v barokním kostýmu při ukázkách barokní elegance).
2. Střední - univerzální - nejpočetněji zastoupeni, jedinci vhodní jak pod sedlo tak do zápřahu.
3. Moderní - jedná se o "lehčího" fríse , velmi ušlechtilý a vhodný více pod sedlo, bývá vyšší v kohoutku a využíván pro drezurní ježdění.
• Barva: pouze černá (povoleny jsou jen jednotlivé bílé chlupy, nikdy nesmí jít o ucelený bílý odznak, nesmí být odznaky na nohách)
• Výška v kohoutku: 163 cm hřebci a 156 klisny
• Exteriér: ušlechtilá delší hlava, výrazné oči, inteligentní, jemný výraz, malé uši, vysoko nasazený mohutný krk, oblý kohoutek, strmý sklon zádě, silné krátké zadní nohy, čisté a velké klouby, tělo je válcovité, kopyta nižší a tmavá. Typickým znakem jsou rousy na spodní části holení a na spěnkách, hustá dlouhá černá vlnitá hříva a stejně hustý ohon až na zem, poměrně nízko nasazen. Hříbata se rodí s vlnitou srstí, připomínající persián. Krása Fríského koně je znázorněna vysokou akcí nohou při chodu, zejména v klusu.

• Povaha: povahově naprosto jedineční, jsou to koně inteligentní, klidní, mírní, přátelští, nelekaví a hraví. Dospívají poněkud později, až mezi 4.-5. rokem.

Koně, opět

2. března 2008 v 19:09 | Mončičák |  Koně